Jak ochránit chov před predátory, 2021: Česká odysea

Šelmy v kulturní krajině, otázka, která dělí společnost na různé tábory, otázka, ve které jsme stále nenašli společnou řeč. Pro někoho okrajový problém, pro někoho radostná zvěst, pro jiné otevřená rána a problém, se kterým je nucen žít.

Kampaně ochránců přírody v současné době tahají za delší konec provazu, pohled veřejnosti na predátory, zejména vlka obecného, se mění ve prospěch šelem. Z vlka se stal symbol regenerující přírody, jeho návrat je často chápán jako důkaz obnovující se rovnováhy v přírodě, těžce zasažené člověkem v minulosti. Zdá se, že nová situace vlastně nemá žádná negativa, občasné ztráty na hospodářských zvířatech lze kompenzovat finančními náhradami pro chovatele. Do budoucna by ke ztrátám mělo navíc docházet stále méně a méně díky dotacím na protivlčí opatření, což jsou zejména ploty a pastevečtí psi. Je taková ale opravdu realita? Mají komplexní problémy v přírodě (kam spadá i kulturní krajina) snadná řešení?

Doporučení pro chovatele hospodářských zvířat se týkají zejména lepšího oplocení a využívání pasteveckých psů. Stát nabízí dotační pomoc, v rámci výzev Operačního programu Životní prostředí (https://www.opzp.cz/nabidka-dotaci/detail-vyzvy/?id=113) lze dle oficiálního stanoviska získat 100% dotaci na ochranu stád před velkými šelmami.

Dle oficiálního stanoviska získat 100% dotaci na ochranu stád před velkými šelmami. V praxi ovšem z dotací nelze pokrýt veškeré náklady - materiál i práce stojí reálně více, dotace nepokryjí náklady spojené s údržbou atd. Kromě toho je třeba také říci, že ne vždy úřady stavbu opatření povolí, což se týká zejména farmářů hospodařících na území CHKO.

Za povšimnutí stojí, že specifickým cílem těchto opatření je z pohledu státu ochrana biodiverzity. K doplnění celkového obrazu je třeba také dodat, že podle červeného seznamu IUCN je vlk obecný málo dotčeným druhem, rozhodně není ohrožen vyhynutím.
Situace je také často podávána tak, že v minulosti tu vždy byli vlci i lidé a že tedy v minulosti můžeme hledat inspiraci pro vzájemné soužití v moderní době, že je třeba jen oprášit starou moudrost. S tím ovšem poněkud neladí leitmotiv provlčích kampaní, který do značné míry stojí na vymezování se proti pověrčivosti a iracionální nesnášenlivosti našich předků, kteří proti vlkům bojovali tak dlouho, až je v našich končinách vybili. Automaticky zde vystoupí otázka, od koho máme tedy čerpat starou moudrost o soužití lidí a vlků?

Aby se vlk nažral a koza zůstala celá

Pokud se podíváme na země, kde tradice pastevectví běžela bez přerušení stovky a tisíce let, najdeme zcela jiné prostředí i kulturu. V těchto zemích probíhá zejména volná pastva, u stád jsou pastevci a pastevečtí psi, zvířata se přesouvají podle dostupnosti pastvy na různě velké vzdálenosti. V neposlední řadě pastevci vždy byli ozbrojení a běžnou praxí je po šelmách střílet. Do dnešních dní se v těchto zemích vyskytuje také vzteklina, která se spolupodílí na snižování počtů šelem. Vlci bývají bez milosti likvidováni kdekoliv v blízkosti lidí a jejich zvířat, nikoliv z pověrčivosti a iracionální nenávisti, ale z nutnosti. Zde ať zvedne ruku každý, kdo by se chtěl dívat, jak jeho rodina trpí hlady, nebo mu rodinný příslušník umírá na vzteklinu po pokousání vzteklým vlkem či psem (například poté, co se pastevečtí psi nakazí při boji s vlkem).

Jak by se český chovatel hospodářských zvířat měl inspirovat takovým modelem? Pase svá zvířata převážně na ohrazených pastvinách, pastevečtí psi zde nemají historii a při jejich používání je třeba přizpůsobit se místním podmínkám, což není vždy snadné. Chybí know-how, informace zprostředkované chovatelům ochránci přírody (AOPK, Hnutí DUHA) jsou z velké míry nepřesné až nepravdivé, váha za případné selhání leží na chovateli hospodářských zvířat. A samozřejmě farmář po vlkovi nemůže střílet, nemůže se nikterak aktivně bránit.
Posledním často skloňovaným opatřením je oplocení. Veřejnost se dozvídá, že čeští chovatelé si svá zvířata nechrání dostatečně, že ploty jsou špatné, až se postaví kvalitní oplocení, konflitky s vlkem v podstatě zmizí. Bohužel pro chovatele se už veřejnost nedozvídá podrobnosti. Že vlastně ani na oficiálních místech nevědí, co to ten dobrý plot je. Že se představa toho, co je dobrý plot, v průběhu času mění (v neposlední řadě proto, že vlk je velmi inteligentní zvíře a rychle se učí překonávat nová ochranná opatření). Že chovateli není povolena stavba lepšího plotu a tak dále.
Zcela nevyřčena většinou zůstává otázka, co bude stavba kvalitního protivlčího oplocení znamenat pro další živočišné druhy a krajinu jako celek vůbec. Kolik živých tvorů bude usmrceno elektrickými ohradníky, jak se krajina přehradí a značně zkomplikuje pohyb různým druhům zvířat, v neposlední řadě člověku. V oblastech s chovem skotu byly běžně používány ohrady s jedním až dvěma dráty, pastviny, kde se zrovna nepáslo, bývaly otevřené a umožňovaly pohyb i turistům. Pro drtivou většinu živočichů byla krajina volně prostupná, ohrada plnila svůj hlavní účel - udržet hospodářská zvířata uvnitř.
Současná doporučení ochránců přírody se opravdu nesou v duchu pořekadla, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Selským rozumem všichni víme, že taková řešení nefungují, protože prostě nejsou možná.

Je český farmář ta největší škodná?

Česká veřejnost je plná jistého hněvu a nepřejícnosti obecně, v otázce přístupu k šelmám v ČR straní šelmám a ve farmářích vidí škodnou. Farmář je v představách veřejnosti často člověk, který nestoudně tyje z dotací, drze si žije na idylickém venkově a ještě si dovolí si stěžovat a chtít víc. Je zajímavé, že mnoho lidí z města ovšem rádo obětuje čas i peníze, aby si zašlo na farmářský trh, kde nakoupí produkty právě takových zloduchů. Bohužel jen málo lidí dokáže pochopit, že právě zemědělství určuje ráz zdejší krajiny a že ti nejpoctivější zemědělci jsou nejvíc biti na všem. Přítomností vlků netrpí Agrofert, přítomností vlků trpí malí a střední farmáři, jejichž práce obohacuje český národ i krajinu. Veřejnost by měla vědět, že je obelhávána a okrádána, že je s ní manipulováno, ovšem ne ze strany farmářů.
Ve veřejnosti je pěstován dojem, že chovatelé hospodářských zvířat jsou za ztráty způsobené šelmami bohatě odškodňováni a nemají tak motivaci si své chovy lépe zabezpečit. A že tedy správnou cestou je tlačit je k odpovědnosti a větší snaze o zabezpečení zvířat. Mohlo by se zdát, že na tom všichni vydělají, že?

Chov hospodářských zvířat je ale něčím víc než součtem jednotlivých kusů. Je to mnoho dřiny, roky a roky šlechtitelské práce, dobrý chov je třeba dělat srdcem, farmář musí svou prací žít, aby vydržel jít dál. Jeho pracovní dobu určují potřeby zvířat, počasí, pastevní sezóna. Jsou období, kdy je téměř neustále v pohotovosti. Výsledkem jeho práce není jen výplata, je to i přínos prostředí a lidem. Čím poctivější hospodář, tím více je bit, protože vyplácená odškodnění nepokrývají investice - finanční, časové, citové.

Zemědělství je základní potřebou všech obyvatel, bez něj budeme hladoví, nebo zcela nesoběstační. Lokální, poctivé, zdravé produkty jsou přeci tím nejlepším, z čeho můžeme žít. Je tak troufalé se ptát, proč dnes lidem více záleží na predátorovi, z jehož přítomnosti mohou mít leda dobrý pocit, než na domácích zvířatech, která poskytují obživu a svým působením navíc spoluutvářejí krajinu? A dokonce více než na lidech. Pokud ve společnosti sílí pocit viny za drancování přírody, potom ti poslední, kteří by za to měli platit, jsou dobře hospodařící místní farmáři.
Zkuste si představit, že byste roky, leckdy desítky let, budovali farmu, místo, kde vyrůstaly vaše děti, tvrdě jste pracovali a najednou přišla změna. Během krátké doby by po vás stát chtěl mnoho iniciativy, změn, ústupků, možná byste museli čelit rozhodování, jestli po letech neskončit, nebo dokonce neodejít z vlastního domova. Proč? Protože někdo rozhodl, že jeden živočičný druh je důležitější než všechny ostatní a vše se mu musí přizpůsobit? Opravdu je tohle v zájmu ochrany přírody a biodiverzity? Kdo z toho opravdu profituje? Chceme místo chovu ovcí pěstovat řepku?

Příroda není romantická, ani rovnostářská

A jaký je vlastně opravdu vlk? Zcela jistě je to zvíře fascinující, vysoce inteligentní, schopné se rychle učit a adaptovat na různé podmínky. Bývá vykreslován jako plachý lesní tvor, jemuž jde v první řadě o lov přemnožené zvěře. Převládá pohled, že příroda je místem, kde panuje rovnováha a vše do sebe hezky zapadá, ničeho není moc, ani málo, ten dělá to a ten zas tohle a všichni dohromady udělají moc. Jediným narušitelem je zde člověk, který se vymknul přírodním zákonům a pustoší své prostředí. Jakkoliv pravdivé může být, že člověk má podíl na stavu životního prostředí, je třeba chápat, že není oddělen od přírody a naopak se projevuje zcela přirozeně. Stejnou paseku začne dělat jakýkoliv druh, pokud k tomu dostane příležitost. Stejně tak vlk není idealista a bude lovit to, co je nejsnáze dostupné, bude se pohybovat všude, kde nenarazí na protitlak. V mnohém jsme si s vlky podobní, možná i proto nás tak fascinují a zároveň děsí, máme-li příležitost sledovat jejich dílo.
Pokud se z tohoto pohledu podíváme na situaci některých farmářů u nás, musíme pochopit, že vlk je zde větším oportunistou než člověk, vlk půjde za potravou a na udržitelnost nebo ohleduplnost svého chování nebude brát ohled. Ten, kdo se snaží zachovat rovnováhu, je v tomhto případě hospodář, který je s místem spjatý, jehož cílem zcela jistě není vydrancovat krajinu a jít o dům dál.

Pohádka o zlém myslivci, hloupém hospodáři a hodných ochráncích přírody

Veřejností rezonuje postoj, že myslivci a zemědělci chtějí vlky vystřílet a chtějí jen dostávat odškodnění za svá zvířata zabitá predátory, eventuálně sbírat trofeje. Takto jim je celá záležitost podsouvána, byť ve své podstatě nedává absolutně smysl. Pokud by šlo o odškodnění, nebyl by lov šelem žádoucí, naopak. Myslivci mají u českého národa pověst hlupáků. Někteří této pověsti dělají bezpochyby čest, veřejnost má ovšem téměř nulové povědomí o tom, jak vypadá reálná myslivost a co je vůbec v moci myslivců. Farmáři taktéž nejsou hloupí vidláci, kterým jde o bezohledné odstraňování konkurence. Myslivci i farmáři vědí, že vlka z přírody lze díky jeho schopnostem odstranit jen s vypětím značných sil, které v současné době absolutně nemáme. S přítomností vlka tedy naopak počítají.
Tak o co tady jde? V první řadě o možnost aktivní obrany, která vlka naučí více se vyhýbat lidem. Daleko spíše než že by vlci ztráceli plachost, nemají vůbec důvod plaší být. Nehrozí jim nic a s jejich inteligencí jim nečiní potíže to velmi rychle zjistit.

Další vážnou věcí je také hybridizace vlků se psy, tedy jejich mezidruhové křížení. Čím více vlků v blízkosti lidí (a tedy i psů), tím spíše může teoreticky k hybridizaci docházet. To, co se jevilo jako ochrana druhu, bude najednou přesným opakem. Přísná ochrana vlka může potenciálně vést k tomu, že vlk zmizí a jeho místo zaujmou kříženci, kteří budou mít pravděpodobně i odlišné chování. Podle výzkumů totiž většina vlků v Evropě již nese ve svých genech stopy křížení se psem domácím. I samotní ochránci přírody si uvědomují, že je to problém.

https://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/geneticky-cisteho-vlka-v-evrope-aby-pohledal-vetsina-jich-ma-i-geny-psi-zjistili-vedci
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/cesti-vlci-v-ohrozeni-vedci-potvrdili-hybrid-vlka-na-rumburs/r~d8d8c078d91611e79704ac1f6b220ee8/

Po vlčí krvi tady nevolá nikdo, bezhlavé střílení také nikdo nemá v plánu, protože to není ani proveditelné, ani to není řešení problému. Situace svou komplexností odpovídá prostředí, ve kterém vznikla. I když ochránci přírody tvrdí, že situace není černobílá, přesně tak ji v podstatě podávají. Stačí si dobře zabezpečit domácí zvířata, což stát zadotuje, a všichni tady budeme žít v míru pohromadě. Opravdu by se farmáři bouřili, kdyby řešení bylo tak jednoduché?

Co by měla veřejnost vědět? V první řadě to, že vlků přibývá a v prostředí, kde nenarazí na odpor, nemají důvod se příliš bát. Jistě, člověk není vlčí kořistí první volby, ale kromě hospodářských zvířat vlci zabíjejí také psy. Vlk nemá důvod, aby vám nevlezl na zahrádku vybrat odpadky a cestou nezabil i vašeho psa. Vlkovi jde o vlka, proč lidem nejde o lidi? Pohrdáme veškerým dílem člověka a upřednostníme šelmu, která na nás ohledy brát nebude? Co se stane, pokud se někde objeví vzteklý vlk? Chceme se vracet do historie, jen abychom se nemuseli vzdát romantických představ o divočině, kterou chceme tak nějak mít i za humny, aniž bychom byli schopní vidět i negativa?
Pokud se veřejnost kriticky dívá na dotované zemědělství, měla by se stejně kriticky dívat i na dotovanou ochranu přírody. Ochránci jsou živi z grantů a sponzorských darů a je třeba uvažovat realisticky a připustit si, že jsou taky jen lidmi a do určité míry dávají přednost přísunu prostředků před obecným blahem. Je třeba pochopit, že jde o střety zájmů, je třeba pochopit, že právě veřejnost má moc určit budoucí vývoj. Politici v této věci zůstávají nečinní, protože nechtějí jít proti veřejnému mínění. Jako se vším, problémy za nás jiní nevyřeší, jen si mezi sebou rozdělí veřejné prostředky. Nakonec lze tedy konstatovat, že člověk je člověku největším vlkem. I proto stále potřebujeme dobré a bdělé pastýře.

Romana Svobodová